POVODEŇ 1997

Bohumila Kulichová

Toho večera jsem usínala s radostí jak můžu zítra déle spát, přemýšlela jsem o dnešku a o tom, co bude zítra. Za obvyklého zvuku mé uklidňující hudby jsem tvrdě usnula. V poslední době to pro mě nebylo nic těžkého, usínala jsem vždy unavená, ne jako kdysi když jsem se nemohla dočkat rána, a tak jsem se pravidelně budila. Té noci se mi zajista zdál krásný sen. Podle zkušenosti vím, že většina dobrých snů předpovídá nepříliš radostné události. Osud tomu asi chtěl, abych nakonec nevěděla o čem jsem snila. Ten sen mi přerušil spánek a já se probudila do tmavé noci. Na okna zprudka bil déšť a já se začala bát. Jistě Vám připadá dětinské se v mých letech bát, ale mně představa neustávajícího deště děsí nyní víc než jakýkoli horor. Symbol vody a deště se pro mě stal noční můrou od letošního léta.

           Psalo se 7.července a já s mými rodiči jsem jela na tradiční oslavu poutě. Je to v naší rodině zvyk a ještě se nenašel člověk, který by ho jakýmkoli způsobem pozměnil nebo dokonce zrušil. O sobě si začínám myslet, že žiji v jiném světě, už jenom proto jak jsem udivená, když se všichni na těchto oslavách baví a já zatím počítám ubývající minuty. Samozřejmě že jsem se dočkala a opět jsem se začala radovat jak budu moci za chvíli doma pokračovat mém lenošení. Cestou autobusem, který nás všechny vezl domů, jsem sledovala venkovskou krajinu. Co mě zde zaujalo, ba i dokonce zarazilo byla nezvykle vysoká hladina vody v řece. Nebyla jsem sama, kdo si tohoto úkazu všiml, ale nikdo tuto situaci nepovažoval za nijak znepokojující. Ten večer se opakoval můj každodenní rituál duševní i fyzické očisty. Tuto věc jsem nyní mohla provádět se zvláštní pečlivostí, protože prázdniny mi na to uvolňovaly čas. Usnula jsem brzy. Ráno mě opět vítal deštivý den. Mé ranní pomalé tempo mě natolik ovlivnilo, že jsem po bytě chodila v noční košili ještě v 9 hodin. Nejvíce vyšokovaná jsem byla, když se ozval zvonek, hlásící návštěvu. V županu jsem otevřela a zjistila, že se mi přijel ukázat bratr Pavel. Proč ale tak brzo? Jediné, co mě napadlo, že potřebuje mluvit s otcem, ale ten měl tento týden ranní směnu. Z omylu mě dostala ihned zpráva o zvedající se vodě v řece. Pavel mě poprosil o zdokumentování situace. Nezbylo mi nic jiného než si připravit rychlou sytou snídani, teple se obléci, najít fotoaparát a vydat se na kole do okolí, které se během několika hodin tak změnilo. Do této situace jsem se dostala poprvé, a tak jsem nemohla pochopit lidi, kteří se s kamerami v rukou nesnažili o nic jiného než jen o senzaci do jejich rodinné videotéky. Nekonečný déšť mi promočil bundu a postupně voda prosakovala až na kůži. Já přesto zatím nemyslela na něco takového jako je ohrožení obydlí a životů lidí bydlících blízko řeky, která nyní plná živlu hledala cesty, kudy by mohla téct a působit tak nevděčné populaci škody. V tom velikém spěchu mé oči neuronily ani krůpěj. A také proč? Vždyť se mně tento boj netýkal. Doma mě přece čeká teplem provoněný pokoj, kde mohu ulehnout do své vyhřáté, měkké postýlky a klidně spát. Jak dlouho ale tato jistota byla jistotou? Měli jsme štěstí, voda se zastavila několik metrů před domem. Co ale mohli dělat lidé, které doma čekaly jen útrapy a bolest. V tuto chvíli jim moje slzy nemohly pomoci, vždyť oni jich měli v očích mnohem víc. Každý měl právo na pomoc. Mnoho lidí se snažilo pomoci, ale mnozí jen ve svůj prospěch. Už i malí školáci začali budovat svoji kariéru a image na základě krádeží, ale divíte se jim? Vždyť dospělí jim dávaly ty nejlepší příklady! Naše republika si dokazovala, že chceme tvořit jeden celek, který společně mnoho dokáže. Dali se dohromady mladí lidé, kteří pomáhali jak jen mohli. Fyzická práce byla jistě pro mnohé velmi tvrdá, ale na psychiku to bylo určitě náročnější. Staří lidé bez síly, peněz a teď dokonce i bez majetku a toho nejcennějšího, domova. Voda sice po době opadla, ale před námi všemi tu byla ještě další obtížná zkouška. Dokázat pomáhat i po přejdutí toho nejhoršího. Konta se plnila penězi, ba dokonce některá už praskala ve švech, ale způsob jak nejlépe peníze využít byl jeden velký otazník. Nikdy totiž nerozdělíte všechny spravedlivě. Humanitární pomoc se mnohde stala výbornou možností k založení trhu věcí, kterých bylo dostatek, dokonce nadbytek. Peníze byly rozdělovány mezi poškozený lid, ale mnoho z nich už nemělo sílu vybudovat něco nového. Všichni si teď zasluhují obdiv, alespoň to, protože to, co dokázali chtělo určitě mnoho síly k cestě kupředu do nejisté budoucnosti. Všechno mě donutilo uvažovat o našem bytí zde, na Zemi, která je nám domovem. Všechno, co nás obklopuje si člověk přivlastňuje a snaží se, aby mu to bylo podřízeno až jednoho dne přijde jeden ze živlů, který mu ukáže jeho bezmocnost. Jenom vyrovnanost těchto čtyř živlů - Země, voda, vzduch a oheň, vytváří pro člověka příhodné prostředí pro život. I já jsem si snažila vysvětlit proč se něco takového muselo stát, ale bez toho by asi mnozí z nás nevěděli, že příroda dokáže potrestat činy, kterými ji člověk ubližuje.

           Doufám, že nikdy nezapomenu na to léto, které nám všem připravilo nelehkou životní zkoušku, a díky kterému jsem si uvědomila mnoho věcí důležitých pro mě a doufám, že nejenom pro mě...

Zdroj: http://bokul.wz.cz/